Den šestý a den sedmý, 30 - 31. 1. 2011

[play soundtrack]

Dnes budu trochu podvádět, tenhle post se týká částečně včerejška a částečně dneška. Celá myšlenka byla totiž evokována lidmi, s kterými jsem se tyto dva dny stýkal ( a tim životem, co jsem vedl.... pardon, tahle popkulturní reference je tak hluboce zakořeněná, že si ji odpustit prostě nemohu ). Nechci a nebudu zabíhat do přílišných podrobností, každopádně pointou je opět staronové uvědomění, jak důležití jsou lidé které můžeme mít rádi a kterých si můžeme vážit.

Zní to strašně triviálně. Jsou lidé dobří a jsou lidé zlí. Jsou přátelé a jsou nepřátelé. Jsou lidé s kterými budu rád a jsou lidé s kterými prostě nebudu nebo budu jen velmi nerad. A pamatuju si dobu, kdy to tak vážně bylo. Bylo to na základní škole. Možná už si to zpětně idealizuji, ale naší třídu si pamatuji jako množinu lidí, o kterých jsem vždy věděl, co od nich můžu čekat. Věděl jsem jací jsou a jak se knim mám chovat. A nebylo to tím, že bych měl nějaké zázračné schopnosti, bylo to tím, že ti mladí lidé byli ve svém jednání velmi zištní a upřímní. Chodil jsem tam tenkrát docela rád a jasně si vybavuji okamžiky, kdy jsem měl radost, že mám ve třídě těch pár lidí o kterých vím, že jsou dobří. Tenkrát jsem si toho byl docela dobře vědom, i přesto, že jsem nevěděl, jak to vypadá, když tomu tak není. Proto je to zjištění staronové.

Sáhodlouze vysvětlovat, že teď už tomu tak není, že lidé jsou komplikovaní a svět není černobílý by bylo jednak nezáživné a jednak zbytečné. Jsme (relativně) dospělí lidé tak zhruba víme na čem jsme. Chci jen krátce vzpomenout svojí teorii, že zlí lidé vlastně neexistují. Každý člověk má svůj kontext, svoje morální hodnoty a svou hlavu. Máte-li dostatek empatie a pochopení, ať vezmete jakýkoliv čin, jeho pachatele vyslechnete a celou věc uvedete do kontextu, je dost možné, že zjistíte, že na jeho místě byste udělali totéž nebo že vlastně chápete proč to udělal. A proto je třeba někde stanovit hranici. Hranici, za kterou čin už ani sebelépe obhájen a vysvětlen není v pořádku. Hranici, díky které nám zbydou alespoň nějaké živé etické normy a alespoň nějací dobří lidé. Nemusím snad ani dodávat, že tu hranici si musí nastavit každý sám a že to není jednoduché.

A proč to vlastně celé říkám? Protože po dnešku (a včerejšku) si zase plně a uvědoměle vážím lidí, o kterých jsem si dost jistý že jsou dobří, a toho že je můžu mít rád. A nad lidmi za hranicí nehodlám truchlit.