Už docela dlouho si lámu hlavu s tím, proč tomu tak je. Proč je stereotyp tak strašně zlá věc? Proč nemůžu bejt spokojenej sám se sebou a se svým železným kolečkem, tak jako mnoho lidí na světě určitě je? Dneska mi to snad konečně došlo a mrzí mě, že to chtělo kopanec do holeně a srážku tramvají, aby mi to docvaklo. Ve hře je totiž mizera autopilot. Je to asi jako když jdete ven z domu a před barákem se nemůžete rozvzpomenout, jestli jste zamkli. Jste-li pečliví nebo mírně obsesivní (ale klidně i hodně), tak se vrátíte a zjistíte, že je fakt zamčeno. Tedy doufám, pokud ne, tak se Vám Vaše pečlivost vyplatila a mě dost možná vykradli. Inu rutina způsobila, že v době kdy děláte něco po sté, převezme řízení mizera autopilot. A jak trávíte stále větší část dne stále se opakujícími činnostmi, mizera autopilot se vkrádá úplně všude. A stejně jako s těma klíčema se pak člověk zastaví, klidně i po několika dnech, a uvědomí si: "Ty jo, fakt jsem to dělal? Fakt je zas pár dní v tahu a já z toho nic nemám?" A tak to je. Úplně jednoduchý. Nevím jak vy, ale mě osobně představa jednoho neprožitýho, promarněnýho nebo jinak zabitýho dne upřímě děsí. Jenom teď, když o tom píšu, tak mě jímá úzkost. Neprožitý dni jsou šedý, krátký a nezapamatováníhodný. Kvůli takovejm dnům nemá smysl existovat. Možná Vám to připadá banální, mně teď zpětně taky, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem to vlastně celou dobu věděl. Ale pojmenovat to, milé děti, to pro mě nebylo jednoduchý. Ted to ještě sem musím napsat a pravidelně číst, abych na to nezapoměl.
Tady je zlucoblijovo!
19 September, 2011
18 July, 2011
Den sedmnáctý, 18.7.2011
Zoe říká, že mám psát. A protože Zoe často ví, co mám dělat líp, než já sám, rozhodl jsem se, že jí poslechnu. A když už neumím být důsledný, budu alespoň konsistentní. Takže čím jsem drtil stereotyp posledních pět měsíců?
Každému, kdo má pocit, že se snad nudí, nebo že dělá pořád totéž, můžu vřele doporučit kariérní změnu. Ve firmě, kde jsem strávil podstatnou část svého života a mnoho věcí se naučil, už to dál nešlo. Došlo na starou dobrou pravdu, která praví, že nakonec je to vždycky o lidech. I přes veškeré výzvy, kterých se mi dostávalo (ačkoliv v posledním roce méně než předtím), i přes možnost vést tým a nést zodpovědnost, i přes pokusy přesvědčit sebe sama, že to není důležité, některých lidí prostě lze snést jen omezené množství. A když za Vás (jakožto za součást firmy) jedná někdo, komu byste se za normálních okolností zdráhali podat ruku, všechno ostatní nakonec pozbyde smysl. Rozhodl jsem se tedy, že půjdu dál. I přesto, že jsem nemusel (jedna z výhod živnosntíků), zůstal jsem tři další měsíce abych zdokumentoval a předal (ach ten bus factor v malých firmách). A aby toho nebylo málo, rozhodl jsem se, že přišel čas posunu tím správným směrem. Pokud jde o osobní rozvoj, když se člověk nevyvíjí, zakrní. Stát na místě nelze. Zvolil jsem tedy posun k technologiím s kterými jsem neměl tolik zkušeností, ale vždycky jsem je chtěl dělat. Stálo to úsilí a trpělivost ale stálo to za to. Pár měsíců jsem se nenudil. Dneska mám za sebou zkušebku a musím říct, že situace se změnila k lepšímu snad úplně ve všech bodech. Trpíte-li pocitem stereotypu, rozhodně doporučuju.
Nu a pak je tu část, kde mám pocit, že se čas zastavil. S drahou Zoe jsme spolu už dost měsíců a já mám pocit že to je chvilka. A myslím to tím nejlepším způsobem. Zraje to ale nestárne, sytí to ale člověk se nepřejí. Stereotyp v nedohlednu.
Nakonec chci říct, že samozřejmě neběhaj všude jednorožci a nesvítí všude duhy. Jsou tu i problémy. Těmi se mi ale nechce špinit tenhleten post. Takže o tom třeba jindy.
21 February, 2011
Den šestnáctý, 20. 2. 2011
Až teď, když píšu datum, si uvědomuju, jak velkou pauzu jsem si udělal. A víte, milé děti, proč? No protože občas je mi to jedno. Občas mě fakt nezajímá, jestli jsou moje dny stejné jako jindy nebo ne. Občas to chci prostě nechat plynout a koukat se z okýnka jak ta krajinka kolem utíká a věci se dějou, více či méně bez mého přičinění. A oni ty dnové stejně nejsou úplně stejný, i když se nepřetrhnu. Stih jsem odehrát koncert, zas se posunout v technice hry na mé nástroje, vidět supr výstavu a výborný divadlo (tx to zoe & theeneed), naprosto strašnou hudební produkci v klubu, kam by tohle neměli vůbec pouštět, mít rád ženu a neposrat se když neni všechno úplně ťip ťop. Asi prostě potřebuju ve vlastním zájmu na chvíli snížit nároky sám na sebe a ten zimní spánek si konečně přiznat. Jinak se může stát, že tu za chvíli bude jaro a já ze všeho toho boje s zimou nebudu mít sílu držet krok. A to bych nerad.
A přecejen jedno uvědomění na závěr. Asi je doba, kdy můžu bejt sám sebou. Pravda, ne vždycky mi to projde, ale někdy jo, a to, dámy a pánové, není málo.
11 February, 2011
Den patnáctý, 8. 2. 2011
Úterý. Tohle je zas z kategorie modře kvetoucích schránek. Konkrétně šedý moře chodníků. Tedy né snad, že bych chtěl opěvovat tu asfaltovou nebo betonovou nádheru, jsem sice dítko veskrze městské, ale bez občasné návštěvy lesa bych asi brzo přestal v sebeobraně vycházet úplně. Ona šeď měst už sice dneska není tak úplně šedá, ale všechny ty barvičky, zvuky a smrady zahlcující smysly za účelem prodeje zboží a vůbec všechny ostatní výdobytky tržního systému mě nějak neuspokojují. Ne, jde opět víc o ten stav mysli. Stav mysli, kdy člověk nejen, že spěchat nemusí, ale vlastně nechce. A tak se tak courá, jak malej kluk co mu skončila škola a doma ho nečeká nic jiného, než domácí úkol. Klackuje se a kouká pod nohy nebo na oblohu, vidí každý detail chodníku, každý hrbol a výmol na asfaltu, každé stéblo prorůstající trávy. Tohle si člověk nemůže dovolit často a já už jsem zapoměl jaké to je. V úterý jsem si to připoměl, paradoxně né tím, že bych měl času dost, ale proto, že už jsem měl tak velké zpoždění, že jsem ztratil zájem spěchat.
Nevím, čím to je, že jedna takováhle prachobyčejná věc ve mě dokáže vzbudit dojem, že má moc mě vytrhnout ze stereotypu. Zdánlivě je to strašně bezvýznamné a možná i fádní. A možná je to z nouze ctnost. A možná je to vážně ta nejlepší cesta, jak se nesložit pod hromadou stereotypu. Napadá mě, že bych si chtěl takové věci umět sám vytvářet. A že to má tím pádem asi hodně společného s tvůrčím procesem. Tvorba je nakonec asi taky stav mysli.
10 February, 2011
Den čtrnáctý, 7. 2. 2011
V pondělí jsem měl vážně radost. Po pauze způsobené nemocí jsem vynechal dvě kapelní zkoušky a tak se snažil alespoň cvičit. Vůbec poslední dobou docela cvičím, rozhodně víc než asi tak rok před tim. Předělávám techniku, přistupuji systematičtěji k oběma nástrojům a především, nebojím se jít znovu od základu a cokoliv je jen trochu v nepořádku snažím se napravit. A v pondělí jsem začal sklízet plody (někdy více a někdy méně) pilné práce. Plody v podobě většího klidu při hře, jistější orientace na hmatníku a lepší intonace. Řeknu Vám, pocit k nezaplacení. Jasně že člověk pořád ví, jakou strašnou hromadu věcí ještě neumí, ale takhle zřetelně pocítit zlepšení, to se nestává každý den.
Chtěl bych na tomto místě něco prohlásit ještě k tomuto postu od drahé Zoe. Věřte tomu co se tam píše, otestováno na sobě samém. Sám se zdráhám uvěřit tomu, jak cvičení základních dovedností, jako jsou technika a stupnice, může člověka osvobodit v improvizaci a v tvorbě. Totiž když člověk bojuje s vlastní neschopností tak nejen, že to co ho napadne nemůže zahrát, ale je ztoho v takovém stavu ve kterém ho to nejspíš ani nenapadne. A naopak. Hudba se děje někde uprostřed mezi hlavou hudebníka, hudbou a nástrojem. Člověk se zdaleka ne vždy rozhodne "jo, teď tam hodim ten postup přes malý tercky, ten bude kůl". Člověk prostě podvědomě sáhne po něčem, co si hudba žádá a on to má ve své zásobě výrazových prostředků. Neboli to velmi dobře zná. To je to co ho napadne. Hodně populární a podle mě přiléhavě je přirovnání hudební improvizace k mluvenému jazyku. Máte písmena a slova a skládáte znich výpověď. Máte tóny a licky a skládáte znich sólo. Možná to znáte když v cizým jazyce rozšiřujete slovní zásobu. Naučíte se super slovo nebo frázi, ale když to pak chcete použít v běžné řeči, buď vás nenapadne, nebo vás to stojí dost úsilí. Až když to máte dobře zaběhnuté tak vás to napadá přirozeně a když máte víc způsobů jak říct totéž začnete rozeznávat nuance ve významu nebo kontextu a řešit stylistiku. Tak nějak automaticky. No a s hudbou se to má stejně.
Netvrdím tady, že to tak funguje pro každého. Netvrdím ani, že to je jediný způsob. Vím totiž dobře z vlastní zkušenosti, že když se zeptáte dvou muzikantů na tutéž věc, nezřídka se vám stane, že Vám oba s jistotou a šarmem léty zoceleného džezmena řeknou naprostý opak. Jediná správná odpověď je tedy ta, která funguje pro vás. Moje správná je ta v předchozím odstavci. A jsem za ní rád, protože jen díky ní se můžu efektivně zlepšovat.
08 February, 2011
Den devátý až třináctý, 2. - 6. 2. 2011
V těchto dnech skolila mě rýmička. Zlá, zákeřná a podlá nemoc postihující celé mužské pokolení už od nepaměti. I ve dnech fyzické i duševní otupělosti ale občas pronikl přes stěnu zvukové i obrazové izolace a velkou hromadu kapesníků nějaký vjem, nad kterým jsem se mohl pozastavit a případně zhodnotit. Jedno uvědomění přišlo v sobotu a opět mi k němu dopomohl pohled z okna (ha, pattern... Važme si oken!). Bylo hezky, teplo a svítilo sluníčko. Otevřel jsem to okno dokořán a prohlédl okolí. Nasál předčasně jarní vzduch a vtom přišla myšlenka: "jo, tady můžu bejt doma".
Těžko asi úplně popsat, jak je to pro mě zásadní, přiblížit to ale asi mohou dvě fakta. Koncepci domova jsem z části zavrhl už před řadou let, kdy mě coby protestující a nešťastné prepubertální dítě rodiče přesadili do nového, většího a hezčího domova. Trochu na truc a trochu z přesvědčení jsem se rozhodl, že domov je nesmysl. A částečně to ve mě zůstalo do dnes. Uznávám, nejde o žádnou tragédii a trauma na dětské duši je téměř nulové. Dějou se ve světě nepředstavitelně horší věci, nechci se tu tvářit ublíženě, když vlastně nemám proč. Ale byla to zkušenost, která pomáhala utvořit můj názor na celou věc. V důsledku mám tendenci úlohu domova zlehčovat a celou koncepci zatracovat. A konečně od mého posledního přestěhování tomu nejsou ani tři měsíce. Ve svém předchozím bytě jsem neměl tenhle pocit ani po třech letech.
Nu a to je nejen nové ale také dobré. A to se počítá.
04 February, 2011
Den osmý, 1. 2. 2011
Zajímavá věc v úterý, jel jsem ráno tramvají do práce a po delší době jsem si strčil do ucha sluchátka s muzikou. Různě nepravidelně se mi totiž střídají období, kdy muziku v MHD nemůžu vystát, nebo nemůžu být bez ní. Inu pojmul jsem pojednou pocit, že bez ní to nepůjde. A jak tak jedu, koukám z okna, dělám, že jsem v tý tramvaji sám, a poslouchám muziku, najednou začnu přemýšlet. Přemýšlet o věcech co se mi staly, nebo co se mi nestaly, ale mohli by se stát a co by to znamenalo. Přemýšlet stylem, kterým jsem naposledy přemýšlel třeba šest i víc let nazpátek a už jsem se bál, že to teď neumim, že jsem o tu schopnost přišel. Rozumějte, né že bych nedumal, neanalyzoval a nevymýšlel, to samozřejmě dělám. Ale už ne tak automaticky a ne tak důkladně. Chybí mi to.
Zároveň jsem najednou začal vnímat tu jízdu tramvají úplně jinak. Nevim jestli jste si toho někdy všimli, ale pod vlivem THC je jízda busem nebo tramvají podstatně zábavnější. Člověk si začne podstatně víc uvědomovat fakt, že vidí periferním viděním, že kromě toho, že je v autobuse, který vzhledem k němu stojí, tak taky kolem autobusu je nějaká silnice a jiný auta a stromy a obloha a celý je to hrozně prostorový a hejbací a člověk má najednou pocit, že je toho všeho součástí, a že otom ví. Od doby co jsem si toho prvně všiml si to umím navodit, když chci. V úterý v tý tramvaji se mi to ale stalo samo od sebe. Tak nějak komplementárně s tim přemýšlením. Usuzuju z toho, že šlo o jakýsi spontánní pozměněný stav vědomí a myslím, že je to dobře. Pro hnidopichy podotýkám, že jsem nic nehulil.
Od té doby se mi to znovu nestalo, ale beru to jako signál, že to ještě půjde a že teda nejsem úplně ztracen. A to je příjemná věc, díky které nebyl úterek úplně všední.