Den devátý až třináctý, 2. - 6. 2. 2011

[play soundtrack]

V těchto dnech skolila mě rýmička. Zlá, zákeřná a podlá nemoc postihující celé mužské pokolení už od nepaměti. I ve dnech fyzické i duševní otupělosti ale občas pronikl přes stěnu zvukové i obrazové izolace a velkou hromadu kapesníků nějaký vjem, nad kterým jsem se mohl pozastavit a případně zhodnotit. Jedno uvědomění přišlo v sobotu a opět mi k němu dopomohl pohled z okna (ha, pattern... Važme si oken!). Bylo hezky, teplo a svítilo sluníčko. Otevřel jsem to okno dokořán a prohlédl okolí. Nasál předčasně jarní vzduch a vtom přišla myšlenka: "jo, tady můžu bejt doma".

Těžko asi úplně popsat, jak je to pro mě zásadní, přiblížit to ale asi mohou dvě fakta. Koncepci domova jsem z části zavrhl už před řadou let, kdy mě coby protestující a nešťastné prepubertální dítě rodiče přesadili do nového, většího a hezčího domova. Trochu na truc a trochu z přesvědčení jsem se rozhodl, že domov je nesmysl. A částečně to ve mě zůstalo do dnes. Uznávám, nejde o žádnou tragédii a trauma na dětské duši je téměř nulové. Dějou se ve světě nepředstavitelně horší věci, nechci se tu tvářit ublíženě, když vlastně nemám proč. Ale byla to zkušenost, která pomáhala utvořit můj názor na celou věc. V důsledku mám tendenci úlohu domova zlehčovat a celou koncepci zatracovat. A konečně od mého posledního přestěhování tomu nejsou ani tři měsíce. Ve svém předchozím bytě jsem neměl tenhle pocit ani po třech letech.

Nu a to je nejen nové ale také dobré. A to se počítá.