Den osmý, 1. 2. 2011

[play soundtrack]

Zajímavá věc v úterý, jel jsem ráno tramvají do práce a po delší době jsem si strčil do ucha sluchátka s muzikou. Různě nepravidelně se mi totiž střídají období, kdy muziku v MHD nemůžu vystát, nebo nemůžu být bez ní. Inu pojmul jsem pojednou pocit, že bez ní to nepůjde. A jak tak jedu, koukám z okna, dělám, že jsem v tý tramvaji sám, a poslouchám muziku, najednou začnu přemýšlet. Přemýšlet o věcech co se mi staly, nebo co se mi nestaly, ale mohli by se stát a co by to znamenalo. Přemýšlet stylem, kterým jsem naposledy přemýšlel třeba šest i víc let nazpátek a už jsem se bál, že to teď neumim, že jsem o tu schopnost přišel. Rozumějte, né že bych nedumal, neanalyzoval a nevymýšlel, to samozřejmě dělám. Ale už ne tak automaticky a ne tak důkladně. Chybí mi to.

Zároveň jsem najednou začal vnímat tu jízdu tramvají úplně jinak. Nevim jestli jste si toho někdy všimli, ale pod vlivem THC je jízda busem nebo tramvají podstatně zábavnější. Člověk si začne podstatně víc uvědomovat fakt, že vidí periferním viděním, že kromě toho, že je v autobuse, který vzhledem k němu stojí, tak taky kolem autobusu je nějaká silnice a jiný auta a stromy a obloha a celý je to hrozně prostorový a hejbací a člověk má najednou pocit, že je toho všeho součástí, a že otom ví. Od doby co jsem si toho prvně všiml si to umím navodit, když chci. V úterý v tý tramvaji se mi to ale stalo samo od sebe. Tak nějak komplementárně s tim přemýšlením. Usuzuju z toho, že šlo o jakýsi spontánní pozměněný stav vědomí a myslím, že je to dobře. Pro hnidopichy podotýkám, že jsem nic nehulil.

Od té doby se mi to znovu nestalo, ale beru to jako signál, že to ještě půjde a že teda nejsem úplně ztracen. A to je příjemná věc, díky které nebyl úterek úplně všední.