Den patnáctý, 8. 2. 2011

[play soundtrack]

Úterý. Tohle je zas z kategorie modře kvetoucích schránek. Konkrétně šedý moře chodníků. Tedy né snad, že bych chtěl opěvovat tu asfaltovou nebo betonovou nádheru, jsem sice dítko veskrze městské, ale bez občasné návštěvy lesa bych asi brzo přestal v sebeobraně vycházet úplně. Ona šeď měst už sice dneska není tak úplně šedá, ale všechny ty barvičky, zvuky a smrady zahlcující smysly za účelem prodeje zboží a vůbec všechny ostatní výdobytky tržního systému mě nějak neuspokojují. Ne, jde opět víc o ten stav mysli. Stav mysli, kdy člověk nejen, že spěchat nemusí, ale vlastně nechce. A tak se tak courá, jak malej kluk co mu skončila škola a doma ho nečeká nic jiného, než domácí úkol. Klackuje se a kouká pod nohy nebo na oblohu, vidí každý detail chodníku, každý hrbol a výmol na asfaltu, každé stéblo prorůstající trávy. Tohle si člověk nemůže dovolit často a já už jsem zapoměl jaké to je. V úterý jsem si to připoměl, paradoxně né tím, že bych měl času dost, ale proto, že už jsem měl tak velké zpoždění, že jsem ztratil zájem spěchat.

Nevím, čím to je, že jedna takováhle prachobyčejná věc ve mě dokáže vzbudit dojem, že má moc mě vytrhnout ze stereotypu. Zdánlivě je to strašně bezvýznamné a možná i fádní. A možná je to z nouze ctnost. A možná je to vážně ta nejlepší cesta, jak se nesložit pod hromadou stereotypu. Napadá mě, že bych si chtěl takové věci umět sám vytvářet. A že to má tím pádem asi hodně společného s tvůrčím procesem. Tvorba je nakonec asi taky stav mysli.