Den čtrnáctý, 7. 2. 2011

[play soundtrack]

V pondělí jsem měl vážně radost. Po pauze způsobené nemocí jsem vynechal dvě kapelní zkoušky a tak se snažil alespoň cvičit. Vůbec poslední dobou docela cvičím, rozhodně víc než asi tak rok před tim. Předělávám techniku, přistupuji systematičtěji k oběma nástrojům a především, nebojím se jít znovu od základu a cokoliv je jen trochu v nepořádku snažím se napravit. A v pondělí jsem začal sklízet plody (někdy více a někdy méně) pilné práce. Plody v podobě většího klidu při hře, jistější orientace na hmatníku a lepší intonace. Řeknu Vám, pocit k nezaplacení. Jasně že člověk pořád ví, jakou strašnou hromadu věcí ještě neumí, ale takhle zřetelně pocítit zlepšení, to se nestává každý den.

Chtěl bych na tomto místě něco prohlásit ještě k tomuto postu od drahé Zoe. Věřte tomu co se tam píše, otestováno na sobě samém. Sám se zdráhám uvěřit tomu, jak cvičení základních dovedností, jako jsou technika a stupnice, může člověka osvobodit v improvizaci a v tvorbě. Totiž když člověk bojuje s vlastní neschopností tak nejen, že to co ho napadne nemůže zahrát, ale je ztoho v takovém stavu ve kterém ho to nejspíš ani nenapadne. A naopak. Hudba se děje někde uprostřed mezi hlavou hudebníka, hudbou a nástrojem. Člověk se zdaleka ne vždy rozhodne "jo, teď tam hodim ten postup přes malý tercky, ten bude kůl". Člověk prostě podvědomě sáhne po něčem, co si hudba žádá a on to má ve své zásobě výrazových prostředků. Neboli to velmi dobře zná. To je to co ho napadne. Hodně populární a podle mě přiléhavě je přirovnání hudební improvizace k mluvenému jazyku. Máte písmena a slova a skládáte znich výpověď. Máte tóny a licky a skládáte znich sólo. Možná to znáte když v cizým jazyce rozšiřujete slovní zásobu. Naučíte se super slovo nebo frázi, ale když to pak chcete použít v běžné řeči, buď vás nenapadne, nebo vás to stojí dost úsilí. Až když to máte dobře zaběhnuté tak vás to napadá přirozeně a když máte víc způsobů jak říct totéž začnete rozeznávat nuance ve významu nebo kontextu a řešit stylistiku. Tak nějak automaticky. No a s hudbou se to má stejně.

Netvrdím tady, že to tak funguje pro každého. Netvrdím ani, že to je jediný způsob. Vím totiž dobře z vlastní zkušenosti, že když se zeptáte dvou muzikantů na tutéž věc, nezřídka se vám stane, že Vám oba s jistotou a šarmem léty zoceleného džezmena řeknou naprostý opak. Jediná správná odpověď je tedy ta, která funguje pro vás. Moje správná je ta v předchozím odstavci. A jsem za ní rád, protože jen díky ní se můžu efektivně zlepšovat.